Chtěla mě vůbec?

Úterý v 10:08 | Amarry |  uvazuju
Často se zamýšlím nad svým vztahem s mámou. Nepamatuju si dobu, kdy bych se snad z její přítomnosti těšila. Nikdy jsem to však nikomu neřekla. Dostala bych dva typy odpovědí. Buď: "Do toho dorosteš, vždyť je to tvoje máma a má tě ráda." Nebo: "Zkus se změnit. Pak se to zlepší." K mojí nelibosti jsem zkusila všechno. Změnit sebe, změnit přístup. Ale nic se nezměnilo.


S mámou nevycházím už od dětství. Tedy od chvíle, co se mi začaly tvořit vzpomínky. Což jsou nějaké tři čtyři roky mého života. Když se dívám na staré fotografie, krom chvíle kdy sedím nad narozeninovým dortem, se máma nikde nesměje. Naposledy se smála na svatebních fotografiích nebo s přáteli o Silvestru nad skleničkou. Se mnou na fotografii nikdy. Buď se mračí, nebo se tváří otráveně popřípadě nepřítomně. A vzhledem k tomu, že jde o fotografie z výletu, kde jsme i s taťkou, přijde mi to zvláštní.

Dlouhou dobu jsem to nechala být. Ovšem poslední dobou mi to vrtá hlavou víc a víc. Poznávám rodiny svých přátel a svého přítele. Vztah jejich matek je úplně jiný. Společně se smějí, povídají si a dokonce se spolu dívají na filmy.

Moje máma se mnou nikdy na nic nekoukala. Ani na pohádky, když jsem byla malá, ani na filmy, když jsem byla větší, ani na dokumenty, když jsem dospěla. Na pohádky se mnou vždycky koukal táta, když jsem ráno vstávala mezi pátou šestou a on přišel z noční. On pak u pohádek usnul a já spokojeně koukala dál.

Dárek, který by se týkal nějakého mého koníčku vždy vybíral táta. Přičemž knížku jsem naposledy dostala, když jsem byla malá - asi tak ve druhé, třetí třídě. Takovou tu o medvědech s různými příběhy. Knihy jsem si zčaa kupovat sama od páté třídy, což trvá dosud. Podle mámy jsou knížky zbytečnost.

Pamatuju si, že na mě často křičela. Což je zvláštní, protože mi párkrát řekla, že jsem byla moc hodné dítě. Kam mě posadila, tam mě za hodinu zase našla. Tak proč si pamatuju jak na mě pořád křičí? Když jsem byla starší, asi na druhém stupni základky, často mi nadávala i sprostě. Slova tady publikovat nebudu. Nehodí se to.

Pamatuju si, že mě nikdy nepouštěla ven. Venku jsem mohla svobodně běhat do chvíle, než jsem nastoupila do první třídy. Do té doby jsem trávila každý den venku na hřišti. A pak už jen o víkendech a prázdninách. Za celou základní školu jsem nikdy nebyla venku s přáteli. Nikdy jsem u nikoho nesměla přespat a nikdo nesměl přespat u nás. Na návštěvu ke mně mohla jen jedna kamarádka, ale jen na chvíli. Ta však časem jezdit přestala, protože ji máma neměla ráda, asi jako většinu mých přátel. Když u nás byli, neustále je upozorňovala, aby toho moc nesnědli, moc dlouho se nesprchovali a vůbec, aby radši nic nedělali, protože by pak měla práci navíc. A tak v současné době neví máma nic o mých přátelích, nikdo k nám nejezdí, já jezdím za nimi, nebo se scházíme venku. Když jsem se mámě snažila vyprávět o svých přátelích, okamžitě je odsoudila, pomluvila a tím konverzace skončila.

Taky jsem nikdy nedostala kapesné. Za celý svůj život ani jednou. Vždycky, když jsem se jí na to ptala, odpověděla mi, že ho k ničemu nepotřebuju. Až budu něco chtít, že mi to koupí. Asi od páté třídy jsem dostávala kapesné od babičky. Uklízela jsem u ní, pomáhala jí s koupáním. Nic jsme za to nechtěla, ale babička mi peníze i tak chtěla dát. Takže jsem měla peníze aspoň od ní. V té době jsem si tedy za "svoje" penízem mohla koupit, co jsem chtěla. Tehdy se prohloubila moje koňská mánie a já se přihlásila do Pony Clubu. Kupovala jsem si hodně koňských knih. To mě pak přešlo a peníze jsem si šetřila v kasičce.

Ke konci základky jsem měla problémy se štítnou žlázou, které jsem úspěšně před rokem a půl eliminovala. Nicméně následkem toho jsem přibyla na váze. Mohlo mi být tak čtrnáct. V rodině to nikdo nekomentoval. Až na mámu. Oznámila mi, že jsem tlustá. Pak mi vyčítala každé jídlo, co jsem snědla. Nakonec mi pomohla babička, která mě podporovala v každodenním běhání a ve správné stravě. Díky ní jsem se dostala na správnou hmotnost.

V době mojí kulatosti mě ve škole šikanovala skupina holek - typických "modelek". Po škole o mně kolovaly fámy, holky mě vydíraly o peníze a děly se celkově ošklivé věci. Vedení školy to neřešilo, zastala se mě jen moje nejlepší kamarádka, díky níž jsem to překonala - za to jsem jí moc vděčná. Když jsem se o tom zmiňovala doma, máma na to nijak nereagovala. A to i přesto, že jedna z těch holek přišla k nám domů zazvonit s hnusným vzkazem. Máma mi jen tehdy řekla: "To jsou ale pipiny." A tím konverzace skončila.

Od střední jsem se od matky odloučila natolik, že se s ní téměř nebavím. Distanocovala jsem se natolik, že si sama peru, vařím, někdy i nakupuju. Nic jí neříkám. Její přítomnost mě frustruje. Neustále do mě rýpe, vysmívá se mi, nerespektuje moje soukromí a nesnaží se mě pochopit, moje koníčky jsou pro ni stupidita. (Ano správně, ona žádné nemá.) Její negativita se do mě pomalu vnořuje a já kolikrát nevím, co s tím. Čekám na opravnou maturitní zkošku. Potom si konečně budu moct najít práci odejít. Dosud jsem na ní bohužel závislá finančně a tím pádem i emočně, protože pokud si ji aspoň trochu nepustím pod kůži, nedostanu peníze ani na autobus.

Samozřejmě si můžu říct o nějaké peníze taťkovi, ale ten je, mám pocit, znaven prací i domácími poměry a tak je celý den schovaný ve své dílně. Což plně chápu a podporuju ho v tom. Protože kdyby neměl svoje místo, kde si může dát pivko, zakouřit si a popřemýšlet, asi by se doma zbláznil. Poslední dobou se o mě taky trochu víc zajímá druhá babička. Tý jsem taky po tolika letech lehce nastínila, co se u nás doma děje. I ta se mě snaží podporovat a dala mi nějaké kapesné. Moc si toho cením a jsem ráda, že je s dědou mám. Nabídli mi, že u nich můžu bydlet, ale v tom se zdráhám, protože mám pocit, že ani to by moc nefungovalo. Babička je moc hodná, ale je to generál a přes to nejede vlak :)

Za zvláštní odstavec stojí zmínka o jejích fyzických hysterických záchvatech vůči mně. Pamatuju si, že jsem jen koukala na televizi, bavili jsme se o jídle, já jí řekla, že nemám hlad - a asi to vyznělo nějak zle, nevím. Ale vyřítila se na mě s řevem s lopatkou na zametání, kterou zrovna držela v ruce, sprostě mi nadávala do všech jmen a mlátila mě s ní po hlavě. Teda chtěla. Já se kryla v klubku s rukou nad hlavou. Když skončila, lopatka byla rozmlácená a mně z lokte tekla tenká stružka krve. Naopak několikrát mě nechtěla pustit z domu, když jsem šla navštívit babičku. Postavila se mezi dveře a brutálně do mě strkala, jakmile jsem se snažila projít. Totéž se týkalo i ledničky. Když jsem si chtěla vzít jogurt před obědem, naběhla před ledničku a odmítala mě pustit dovnitř. Když jsem ji odstrčila, vrazila mi facku. Občas se stalo, že mě pořád pošťuchovala, něčím mě pleskala po zadku. A když jsem ji pak už asi po desáté řekla, ať toho nechá, neposlechla. Takže jsem byla sprostá. Kopla do mě. Na to jsem se sebrala a odešla jsem z domu. Táta se o všem vždy dozví v přesně obrácené formě a nakonec situace vyplyne tak, že já jsem mlátila a urážela mámu. Škoda mluvit.

Vrátím-li se tedy k "opatřením", která na mě moje matka uplatňovala, člověk by snad i řekl, že jsem nějaký výtržník a chuligán. No, nejsem. A nikdy jsem nebyla. A tak stále přemýšlím, proč? Nedokážu na to přijít. Zeptat se mámy je zbytečné. V tu chvíli by se div nerozmázla po podlaze, aby to nějak okecala.


Proč si mě teda pořizovala? Kvůli tátovi? Kvůli nátlaku okolí? Z toho důvodu se děcka nepořizujou. Děcko má mít ten, kdo ho opravdu chce, bude se mu věnovat, jak jen to půjde. Jakmile je v tom rozhodnutí nějaké "ale", ať si to ještě nechaj projít hlavou. Dítě není na dvě hodiny denně. Několik prvních let to je na každou vteřinu života. Došlo tohle mojí mámě?

Říkám si jen: "Chtěla mě někdy vůbec?"

P. S. Pokud jste se dostali nakonec tohoto článku, gratuluju vám a zároveň se omlouvám, že jsem svoje chmury přehodila na vás. Ale vzhledem k tomu, že nejsem obvykle nijak výřečná, psaní mi vždycky pomůže. A je tomu stejně i teď. Děkuji za přečtení a přeju všem pěknej den :)
 

Nezáleží ČÍM, ale JAK

Sobota v 10:17 | Amarry |  zivotnistyl
V dnešním článku poukážu na chybné zásady, kterými se řídíme při péči o naše zuby. Chrup je něco, co nám už znovu nenaroste. Potřebujeme ho, abychom se pohodlně najedli, správně mluvili popřípadě obdařili své okolí úsměvem.


Většina lidí se domnívá, že nejpodstatnější částí péče o chrup je volba zubní pasty a ústní vody. To ovšem největší pitomost na světě. U péče o zuby záleží zejména na:
  • technice čištění
  • kartáčku
  • času, který zubům věnujeme
Zubní kartáčky
Existuje celá řada zubních kartáčků. Většina z nich je propagována médii jako vysoce čistící, masážní a kdo ví co všechno. Nedej bože, vlastní-li někdo kartáček elektrický. To je ta nejhorší věc, co můžeme svým zubům provést. Dle mého názoru jsou nejlepšími kartáčky ty od značky Curaprox. Jsou drahé, ale naprosto dokonalé. A to hned z několika důvodů.
  • mají malou hlavu
  • pohodlně můžeme čistit každý zub zvlášť
  • mají tři tvrdosti
  • měkký kartáček je OPRAVDU měkký
Ostatní kartáčky bývají příliš tvrdé, hrubé, mají nevyhovující tvar, dráždí naše dásně. Ani nemluvě o podivných vlnkách a patvarech, které mají přinést kvalitnější čištění. Ne-e. takhle to nefunguje. Co se elektrického kartáčku týče, je naprosto nevyhovující, neboť jak se říká: "Co si neuděláš, to nemáš." Ne, opravdu naše zuby nevyčistí lépe. Maximálně je podráždí.


Zubní pasty a technika
To bychom měli kartáčky. Dalším okruhem jsou zubní pasty. Ne, nemají žádný vliv na stav našich zubů. Obsah fluoridu v pastách neovlivňuje kazy ani jiná onemocnění. Vše je jen a jen na nás.

Osobně vřele doporučuji návštěvu zubního hygienisty. Tato návštěva je finančně poměrně náročná (kolem 1000,- korun), ovšem pokud netrpíme paradontózou, není třeba návštěvu opakovat. Zubní hygienik nám ukáže, jak se o zuby správně starat. Předvede nám správnou techniku, jak kartáčkem zuby opečovávat. Pokud budeme dbát na správnost techniky, kterou nám ukázal, je vysoce pravděpodobné, že nebudeme trpět kazy, záněty a dalšími nemocemi. Což se vyplatí, neboť kolik z nás má rádo návštěvy zubaře?


A jen tak na okraj... Možná si někdo teď říká: "Co bych platil takový prachy. Já sám nejlíp vím, co je pro moje zuby dobré! Do teď jsem to dělal takhle a v pohodě. Nač to měnit?" Na to mám jen jednu odpověď: "Mít ve čtyřiceti šuplík v puse není moc pohodlné." ;)

Čím zuby tedy čistit?
Mně zubní hygienistka řekla, že i kdybych je myla jen holou vodou, ale správně, bude to v pořádku. No, osobně používám zubní pastu bez těžkých kovů a dalších přísad, o kterých jsem psala ZDE. Zjistila jsem, že takové složení má například pasta Lacalut. Někdy si zuby čistím olivovým olejem. Váže na sebe bakterie - ale o tom třeba v dalším článku. A když není zbytí, ano vystačím si s holou vodou.

P. S. Nenechte si namluvit, že gely Elmex vás ochrání před kazy. Je to drahá věc bez účinku, která opbsahuje bůh ví co ;)



Chester Bennington

Pátek v 12:31 | Amarry
Dnešní článek nezařadím do žádné rubriky. Nehodí se nikam. Ale je to věc, o které se chci zmínit, protože pro mě hodně znamená. Jde o názor na zemřelého Chestera Benningtona, který se oběsil včera ráno. Pochopím, pokud článěk bude odsouzen nebo s ním nebudete souhlasit. Jde jen o moje myšlenky a názory, které se mohou od ostatních lišit.


Linkin Park poslouchám bezmála deset let. Chestera jsem "žrala" už od dětství. Líbil se mi jeho hlas i image. Když jsem se včera dozvěděla, že spáchal sebevraždu, dost mě to vzalo. Proč to udělal zde rozebírat nechci. Možností je spousta a všechno to jsou domněnky. (Ne že bych o tom sama dost dlouho nepřemýšlela).

Na internetu se o něm můžeme dočíst spoustu informací. Od včera především spoustu narážek na den, kdy byla jeho sebevražda spáchána. (Včera by oslavil 53. narozeniny jeho přítel Chris Cornell). Víme, že byl feťák a alkoholik. Podstoupil několik odvykaček. Po jeho ohledání je zřejmé, že pod vlivem drog nebyl. Měl rodinu - krásnou manželku a šest dětí. Přátele v kapele i jinde. V dětství byl zneužíván, měl psychické problémy a deprese.

Já osobně si myslím, že jeho tvorba mu pomáhala a ať byl feťákem nebo ne, lidé ho měli rádi takového, jaký byl. Byl odvážný a statečný. I přesto, že se potýkal s depresemi, jež utápěl v alkoholu či drogách, dokázal se sebrat a podstoupit léčbu proti závislosti. A to je velký krok. Spousta závisláků na čemkoli se do léčebny nikdy nedostane. Nedokáže se přesvědčit. Ale on to zvládl. Vážím si ho za to, že do světa rockové tvorby vnesl společně s ostatními členy kapely hudbu, kterou si oblíbily miliony lidí na celém světě. I přesto, že se svůj život nakonec rozhodl zahodit, si ho vážím.

Ano, taky lze ve stručnosti říct: "Byla to feťácká troska, co chtěl, to má." Ale neocenit jeho kvality a snahu, které za života měl a jichž dosáhl, by znamenalo popření toho všeho.

Čest jeho památce. Byl to skvělý zpěvák.


Další články