20. Kapitola - Zvědavost

27. dubna 2017 v 19:52 | Amarry |  misenci
Jak dopadne další setkání se Skellym? Dozví se Carlissa něco o své rodině?



20. KAPITOLA - ZVĚDAVOST
Ráno se přehouplo neskutečně rychle. Většinu dne jsem strávila s Jettem. Ani jednou však nenastala chvíle, kdy bychom si mohli v klidu promluvit o mých rodičích.
K mojí radosti jsem se tak nemusela ani jednou potkat tváří v tvář se Skellym. Když k tomu došlo, vrhal zlé pohledy po Jettovi. A já to chápala. Přála jsem si mu říct něco povzbudivého, vysvětlit to, ale vyhýbal se mi. Měla jsem Skellyho ráda. Poslední dobou mi hodně pomohl. Ale necítila jsem k němu totéž, co on ke mně. Navíc jsem dostala šanci zjistit, kdo jsem. A tomu se nic nevyrovnalo. Prahla jsem po poznání sebe sama tolik, že když bylo na dosah, nic jiného mě nezajímalo.
"Tak co, něco už jsi zjistila?" Cliry se ke mně připojil chvíli po obědě.
Oba naložení pokrývkami jsme scházeli schody do přízemí.
"Ještě ne. Nebyla vhodná chvíle o tom mluvit."
"A..."
"Dobré odpoledne. Pan Cliry Kamden?" Muž v uniformě se protlačil mezi míšenci a zastavil nás.
"To jsem já."
"Mám na vás pár otázek. Pojďte se mnou, prosím."
Cliry se bezradně rozhlédl kolem sebe s plnou náručí prádla.
"Já ti to vezmu." Sebrala jsem mu náklad a sledovala, jak mizí v doprovodu policisty.
V duchu jsem přemýšlela, jestli dopravdy vědí, co jsme zač. Z jejich chování to nešlo poznat. Kamenné výrazy a monotónní hlas příliš neprozradily.
"Já tady psychnu!"
Otočila jsem se. Jett stál na konci fronty. Procpala jsem se za ním. Poloelfky se za mnou ohlížely. Na okamžik ke mně dolehl silný pocit žárlivosti. Jistě, chtěly s ním mluvit, ale odmítl je.
"Zalíbil se ti vlčí kluk, jo?"
Chodbou zazněl posměšný hlas. Ozval se smích. Mezi pobavenými byl i Skelly.
"Závidíš, Gifre?" Promluvil Jett líně. Stál kousek od poloelfa a upřeně mu zíral do očí. Atmosféra se dala krájet.
"Není co závidět." Gifre si k sobě přivinul poloelfku a ta se hloupě zahihňala.
"Nech to být, Jette..." odmávla jsem to rukou. Protlačila jsem se kolem posměváčka a zařadila se za vlkodlaka.
"Je to jen člověk!"
"Kretén..." zavrčela jsem. Zmítal mnou vztek, ale vzpomněla jsem si na slova ředitelky a donutila se zachovat klid.
"Ne každej se narodil s mozkem."
Můj vztek se v tu chvíli rozplynul. Usmála jsem.
Situaci vyřešil příchod vychovatelky. Dorazila na minutu přesně.
"V šest v jídelně?"
Jett kývl na souhlas.

Po večeři jsme zůstali v jídelně a čekali, dokud všichni neodejdou.
"Za chvíli půjdeme. Ještě on." Ukázal na míšence polohobita, který spěšně odložil talíř a opustil jídelnu.
"Takže?"
"Takže můžeme jít." Zacinkal klíči a prošel skrz místnost ke kuchyni.
Zastavili jsme u dveří zastrčených ve výklenku. Nikdy jsem se nedozvěděla, co je za nimi. Až dnes.
"Opravdu chceš jít se mnou?"
Vybavila jsem si vše, co mi vyprávěl. Věděla jsem, co mě čeká. Otřásla jsem se. "Jo."
Usmál se. "Zvědavost je mocná zbraň, že? Tak jdeme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama