21. Kapitola - Proměna

29. dubna 2017 v 17:29 | Amarry |  misenci
Jak bude probíhat proměna první noc před úplňek? Vydrží Carli ve sklepě až do rána, nebo to bude tak děsivé, jak popisoval Jett?




21. KAPITOLA - PROMĚNA
Zamkli jsme za sebou dveře a scházeli po ztemnělém schodišti. V mezipatře kuchařky uskladňovaly dřevěné bedny s potravinami. Až sem také bylo možné využít světlo ze zaprášeného světlíku. Za rohem však už nebylo nic. Jen šero.
Pokračovali jsme dál pod zem. Několikrát jsem klopýtla. Viditelnost se zhoršovala. Jett takové potíže neměl.
"Vidíš ve tmě?"
"Obvykle ne. Ale brzo se proměním. Ostří se mi smysly."
Vešli jsme mohutnými vraty do sklepa. Jett zamknul. Rozhlédla jsem se kolem. Vpravo se tyčily silné mříže. Obrovská klec byla vybavená kbelíkem vody a spícím vepříkem.
"Ještě pořád můžeš odejít," řekl, když si všiml mého zaujetí vůči praseti. Moc dobře jsem věděla, co s ním později provede.
"Ne. Zůstávám."
"Jak je libo," vysekl mi poklonu a zalezl do klece. Zamkl a podal mi klíč.
"Chtěl jsi mi povědět o rodičích."
"To chtěl. A pořád chci."
"Ale?"
Blýskl po mně lišáckým úsměvem. "Proč myslíš, že je tam ale?"
"Tak proč to protahuješ?"
Neodpověděl. Svalil se na zem. Zařval.
"Jette?"
"Teď... už... ti... to... neřeknu... Promiň," procedil skrze zuby. Kroutil se na zemi v křečích. Nehty na rukou se prodloužily, vousy zhoustly a pokryly tvář. Když na mě upřel zrak, spatřila jsem žluté zářivé oči. Vepřík se probudil a s kvičením pobíhal kolem.
O krok jsem ustoupila. Nebyla jsem připravená. Vlna bolesti mě ochromila. Posadila jsem se na druhou stranu sklepa a pozorovala ho.
Během, chvíle přede mnou ležela černá chlupatá postava. Z tlamy odkapávaly sliny a oči se nebezpečně leskly. Jakmile mě spatřil, temně zavrčel.
Ani jsem nedýchala. Nebyla jsem si už tolik jistá, že tu chci zůstat. Děsil mě.
Třesk. Rozběhl se proti mřížím. Prasete si nevšímal. Nájezdy na klec několikrát zopakoval. Pak se uklidnil. Obcházel kolem vepře.
Než jsem stihla cokoli udělat, skočil po něm a rozsápal ho na kusy. Vyjekla jsem. Bylo to rychlé. Z prasete se vyvalily vnitřnosti. V tu chvíli jsem se neudržela. Pozvracela jsem se. Dávila jsem se, ale pak už nebylo co vyvrhnout. Nevšímal si mě. Sápal vepře. Po tlamě stékala krev. Žluté oči hltaly tu scénu. Cítila jsem jeho vášeň, s jakou se po praseti vrhl, jeho chtíč po krvi a touhu po zabíjení. I přesto, jak jsem byla vystrašená a zhnusená, zůstala jsem.
Během několika minut zbyly ze zvířete jen kosti. Vnitřnosti se válely opodál netknuté. Vlkodlak se narovnal, zavětřil a zavyl.
Přemítala jsem, zda ho slyšeli i ostatní. Doufala jsem, že ne.
Černé mosntrum líně obcházelo po kleci s drzostí sobě vlastní. A já bych v ten okamžik dala všechno na světě za to, že to byl Jett. Opravdový Jett. Ne tahle obluda. Chystala jsem se na něho promluvit, ale zarazila jsem se. Vzpomněla jsem si na slova, která mi řekl o své proměně. Ne, nepoznal by mě. Je to zvíře. Krvelační bestie.

Ráno. Musela jsem usnout. Do sklepa proudily první paprsky slunce. Pohled mi padl na klec. Jett seděl uprostřed a pozoroval mě.
"Konečně jsi vzhůru. Nechtěl jsem tě budit. Vedle těch zvratků se muselo tak sladce spát..."
"Jo, spalo se tam krásně. Ale nějakej vlk mě pořád budil svým vytím," opáčila jsem se stejným úsměvem.
Než stihl odpovědět, ozvalo se hlasité zabušení na dveře. Vrhli jsme po sobě tázavými pohledy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama