11. Kapitola - Útěk

15. dubna 2017 v 21:39 | Amarry |  misenci
Dokáže se Carlissa ovládnout? Proč uteče z výuky?



11. KAPITOLA - ÚTĚK
Pondělní hodina o míšencích. Nikdo se nesoustředil. Listovala jsem učebnicí a prohlížela si obrázky poloelfů, polohobitů, poloskřetů, polotrolů a dalších kříženců.
"...někteří z nás pochytili fyzickou zdatnost či částečný vzhled..."
Pohled mi padl na Skellyho. Po elfech podělil mnoho, jen co je pravda. Vysoká štíhlá postava, přátelská hrdá povaha a vrozený cit pro střelbu. Ani Bayou se nezapřel. Jeho mohutné zavalité tělo a pomalé reakce dokonale odpovídaly jeho původu. Jen málokdo by uhádl matematické nadání. Totéž Cliry. Na první pohled pomalý a zadumaný, ale v hloubi duše talentovaný technik.
"...někdy se nadání nebo původ neprojeví hned..."
Pohledy mých spolužáků zabloudily ke mně. Dělala jsem, že se mě to netýká. Moc mi to nešlo. Vrátila jsem se k sobotní debatě pod stromem...

"Ahoj."
Vzhlédla jsem.
Skelly se bez dalšího slova posadil vedle mě.
"Zdravím," dodala jsem překvapeně.
"Všechno v pořádku? Po tom pohřbu a tak... Všiml jsem si, jak ses tvářila. I v tom autobuse si byla taková nesvá."
Nedokázala jsem si vysvětlit tu náhlou starost. Když jsem však své soustředění nasměrovala jen na něj, poznala jsem, že jde od srdce.
"To nic. Jen... vyděsila mě jedna polohobitka."
Mlčky přikývl. Šokovalo mě to. Skelly často a rád vyprávěl cokoli komukoli. Upíral na mě ty zářivě modré oči a vpíjel se do mých. Po chvíli jsem uhnula pohledem.
"Ptáš se mě na pohřeb... Copak tebe nezajímá, co se stalo Aericovi?"
Podrbal se za krkem a povzdechl si. "Proto jsem přišel."
"Asi ti úplně nerozumím."
"Neměla jsi vizi? Nevíš, kdo to spáchal?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Vrtá mi to hlavou. Nedokážu se toho zbavit. Měla jsem něco cítit nebo vidět. Ale je mi líto. Nic."
"Hm."
"Mrzí mě, že jsi ztratil kamaráda," dodala jsem po chvíli.
Zamrkal. "Vždyť jsi ho nenáviděla!"
"Skelly! Sám moc dobře víš, že to on nenáviděl ostatní!"
"Jo, sorry," zahučel ještě podrážděně.
Ač se to vůbec nehodilo, musela jsem se pousmát. Poloelf byl svou náladovostí pověstný. Když jsem se však na něho znovu napojila, cítila jsem přátelskost.
Nastalo ticho.
"Jedno je jasný. Něco se tu děje," pronesl zadumaně po několika minutách.
"Děsí mě to."
Pozvedl obočí. "Bojíš se?"
Pokrčila jsem rameny. "Možná."

"...jet za svými rodinami. Škola se to pokusí dohodnout..."
Zavrtěla jsem hlavou. Snažila jsem se vyhnat vzpomínky z mysli a soustředit se.
"Slečno Monatová?"
Nechápavě jsem na učitelku zírala. Absolutně jsem netušila, co po mně chce. "Prosím?"
"Říkala jsem, že vzhledem k okolnostem by bylo vhodné, kdyby studenti mohli navštívit své rodiny."
Upřela jsem na ni pohrdlivý výraz. Nemohla jsem si pomoct. "A za kým bych podle vás měla jet já?"
Drobný šum ve třídě utichl. Někteří se pobaveně ušklíbli, jiní s otevřenou pusou civěli střídavě na mě a na učitelku.
Vycítila jsem z ní sálající neklid a z nějakého důvodu mi to udělalo radost.
"Vy za nikým..." zašeptala po chvíli ticha.
"A já myslela, že mi řeknete něco nového. Třeba, že jste našli moje rodiče!" vyprskla jsem.
"Slečno Monatová!"
"Mám právo to vědět! Dva roky tady trčím, jsem jen pokusný králík a moje budoucnoust tady závisí jen a jen na mých viděních! Není to fér! Slyšela jsem, jak si učitelé šeptají!"
"A dost! Půjdete do ředitelny!" učitelčin hlas přeskočil.
"A tam mi to snad řeknou?" opáčila jsem.
"Ne, ne a ne!"
"Jak se mám naučit pracovat sama se sebou, když nevím, co od sebe můžu čekat? Možná, že vám je to úplně jedno, ale já chci znát pravdu!" Vstala jsem tak prudce, až židle narazila do lavice za mnou. Otočila jsem se na podpatku a s prásknutím dveří opustila učebnu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama