15. Kapitola - Nebezpečí

22. dubna 2017 v 21:06 | Amarry |  Míšenci

15. KAPITOLA - NEBEZPEČÍ
Schůze se během pár minut rozpustila. Kříženci se zvedali ze svých míst a ve skupinách opouštěli jídelnu.
"Dobrou noc!"
Ohlédla jsem se. To byl Cliry. Mával na mě mezi futry dveří a já mu kývnutím odpověděla.
Ztracena v myšlenkách jsem se vrátila k pultu. Stále na něm přebývalo plno jídla. Nabrala jsem si vrchovatý talíř toastů. Během ředitelčina projevu mi vyhládlo.
"Působíš vykolejeně."
Nadskočila jsem. Skelly stál za mnou a zkoumavě si mě prohlížel.
"Ne, jsem v pohodě."
Chtěla jsem ho obejít a sednout si ke stolu, ale zatarasil mi cestu. "Ne, to nejsi."
"Skelly! Říkám ti, že jsem. Chci se jen najíst a v klidu odejít." Udělala jsem úkrok stranou a on udělal totéž. Jeho rychlost mě děsila.
"Neutíkej vždycky, když s tebou chci mluvit."
I přesto, jak blízko stál, jsem se mu odmítala podívat do očí. "A co když s tebou nechci mluvit?"
"Jasně. A pak přijdeš, když něco budeš potřebovat, co?"
Vzhlédla jsem. Tvářil se nečitelně.
"Pusť mě, Skelly." Snažila jsem se ho odstrčit.
Ani se nepohnul. Shlížel na mě. "Ne."
Nevěděla jsem, co na to říct.
"Hele... Proč jsi to udělal?"
"Udělal co?" nechápavě na mě zíral.
"Porval ses s Gifrem. Proč? O nic přece nešlo..."
"O nic nešlo?!" přerušil mě s nevěřícným pohledem.
To mě donutilo ucouvnout a podívat se mu do tváře. Cítila jsem jeho rozrušení a vztek. Nikdy jsem si neuvědomovala, jakou může budit hrůzu.
Všiml si mojí nejistoty a ustoupil.
Zamrkala jsem. "Nech mě být!"
Využila jsem prostoru, který mezi námi vznikl, a vypálila jsem z jídelny s talířkem v ruce. Čekala jsem, že se mě Skelly pokusí zastavit, ale neudělal to. Přesto jsem nezastavovala, dokud jsem si nebyla skutečně jistá, že jsem sama.
Posadila jsem se na schody do druhého patra. Chodba byla prázdná. Zamyšleně jsem se zakousla do toastu.
"Nech si chutnat."
Prudce jsem se otočila za hlasem. Spatřila jsem temnou postavu v kápi. Měla černé dlouhé vlasy. Přes rameno se jí pohupoval vak. Pohled mi padl na vojenské kanady. Vzhledem k pozdní hodině a chladu venku, byla osoba lehce oděna. Plandavá mikina s kápucí, na zápěstích kožené nátepníky. Kolem pasu stříbrný řetěz.
Nedokázala jsem rozpoznat energii příchozího. "Díky."
"Co tady děláš takhle sama?"
Vzpomněla jsem si na svou vizi, než zemřel Bailee. Osoba v černém. Zalapala jsem po dechu. Co teď?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama