17. Kapitola - Jett

24. dubna 2017 v 13:38 | Amarry |  misenci
Co skrývá nový neznámý? Jaké jsou Skellyho úmysly?



17. KAPITOLA - JETT
Nepustil mě ani poté, co se odtáhl. Překvapeně jsem na něho zírala. Že se Skelly chová divně, jsem si všimla už dávno. Že mě políbí, jsem nečekala.
"Na tohle byste si měli najít soukromější místo."
Odtrhla jsem se od Skellyho a škubla hlavou za hlasem.
O futra se opírala temná postava. Poznala jsem dlouhé černé vlasy. Dotyčný si kápi už sundal. Upřeně mě pozoroval svýma tmavýma očima. Poloelfa ignoroval.
"Vypadni!"
Nižší z mladíků povytáhl obočí a přejel ho lhostejným pohledem. "Neměla by být ve společenské místnosti společnost?" opáčil.
Při jeho slovech jsem se musela usmát. Měl pravdu. Snažila jsem se rozpoznat jeho emoce, ale marně. Naopak mě zneklidňoval Skellyho vztek.
Nedokázal neznámému odpovědět. Mlčel.
Přistoupila jsem k cizinci a prohlédla si ho. "Co jsi zač?"
"Jsem Jett. A ty jsi Carli, že?"
Neptala jsem se, jak to ví. V tu chvíli mi to došlo. Vlkodlak. Dokonalý sluch. Síla. Rychlost. Zostřené smysly.
Přikývla jsem.
"Jak..."
"Mlč, Kaii!"
Skelly strnul uprostřed pohybu. Vycítil výhružku.
"Co chceš?"
Pohlédl zpátky na mě. Odhrnul si vlasy z tváře. V uchu se mu zaleskl zlatý kroužek. Udělal krok. Řetěz zacinkal. "Mluvit s tebou."
"Hele, jo. Zmiz odsud!" zavrčel Skelly.
"Nechceš skončit jako v té jídelně, že ne? Tak mě nech na pokoji."
"Vyhrožuješ mi?"
"Ne. Ber to jen jako přátelskou radu."
Těkala jsem očima z jednoho na druhého. Jett stál s ledovým klidem. Za to Skellyho rozpolcené emoce zaplnily místnost.
"Dost. Nechte toho. Jette, pojď." Kývnutím jsem ho vyzvala, aby mě následoval. Opustila jsem pokoj a zamířila ven.
K mému překvapení dveře zůstaly odemčené. Čekala jsem, že poznám, že mě vlkodlak následuje, ale ne. Musela jsem se ohlédnout a ujistit se. Zneklidňovalo mě to.
"Necítím tvoje emoce ani tvou energii."
Postavil se vedle mě a opřel se o zábradlí. "Hádám, že důvod znáš."
Přikývla jsem.
Zahleděl se na hvězdy a já ho napodobila. Foukal vlhký noční vítr. Obloha byla jasná. Užívala jsem si to. Připadala jsem si volná.
Většina oken na internátu dávno potemněla. Míšenci spali. Jen my, dva blázni, jsme postávali venku a mlčeli.
"Cos mi chtěl říct?"
"Vím, kdo jsi."
"Cože?" zamrkala jsem.
"Vím, kdo jsou tví rodiče."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama