19. Kapitola - Snídaně

25. dubna 2017 v 20:51 | Amarry |  misenci
Jett fascinuje každého, koho zatím potkal a ví spoustu věcí o Carlissině rodině. Jak je to možné?



19. KAPITOLA - SNÍDANĚ
Šla jsem za ním hned, jak jsem ho spatřila. Seděl stranou od ostatních a cpal se syrovým plátkem masa. Při každém zakousnutí vytekla kapka krve. Ohrnula jsem nos a otřásla se. Bylo to odporný.
"Proč v kleci? Co moji rodiče?"
Vzhlédl. "Taky tě zdravím."
Protočila jsem panenky. "Ahoj."
Na tváři mu pohrával úšklebek. "Co se takhle nejdřív v klidu najíst?"
Pokrčila jsem rameny a vrátila se k pultu pro talíř. Pozdravila jsem Cliryho, který zrovna přicházel a kývla k zadnímu stolu. Pochopil a pobaveně se usmál. Jako by říkal: "Tak ty takhle?"
Odpověděla jsem stejně poťouchlým výrazem.
Večer jsem mu napsala rychlou odpověď. Už se na nic neptal. Věděl všechno. A byl také jeden z mála, kdo se překvapeně neohlížel po nováčkovi.
Vrátila jsem se za Jettem a sedla si vedle něho.
"Pohodář, ten kluk," poznamenal a kývnul Cliryho směrem.
Zamrkala jsem. "Fakt si to myslíš?"
"Jo. Jako jeden z mála tady má vlastní mozek..."
Než jsem stačila zareagovat, ke stolu se přihrnuly poloelfky.
"Ahoj. Jsi tady novej? Kdybys něco potřeboval... Nebo kdyby sis chtěl někdy promluvit..." vysoká bruneta - jméno si nepamatuju - se zářivě usmála, lehce našpulila rty a namotala si pramen vlasů na prst. Její kamarádky se zahihňaly. Překvapilo mě, že si nevšimly krve na talíři. No, spíš ji nechtěly vidět...
Stěží jsem dokázala skrýt pousmání. Přišlo mi to milé a zároveň zábavné. Jett se jim zkrátka líbil.
"Ne, díky."
Jeho chladná odpověď a fakt, že se ani na jednu z nich nepodíval, dívky vykolejil. S nervózním úsměvem se obrátily na patě a vrátily se ke svému stolu.
"Proč klec tedy? Opravdu to chceš vědět?"
Rozhodně jsem přikývla.
"Skutečnost je možná horší než fakt, že snídám syrový maso."
"Já to zvládnu," prohlásila jsem sebejistě.
Polkl sousto a otřel si krev ze rtů do ubrousku. "Ale o tvých rodičích bych tu teď nemluvil."
"Ani já ne."
Hovořil několik minut a já se nezmohla na slovo. Neměla jsem tušení, jak moc jsou skutečnosti z učebnice reálné. Děsilo mě to víc, než jsem si byla ochotná připustit.
"Takže proto v kleci," uzavřel vypravování.
Chvíli jsem jen tiše zírala. Z toho, co si každé tři noci v měsíci musel prožít, mi tuhla krev v žilách.
"Netvař se tak. Je to normální."
Upila jsem si čaje. "Můžu tam bejt s tebou?"
Pobaveně se zasmál. "Jen doufám, že ne v kleci."
"Tam mě nikdo nedostane!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama