9. Kapitola - Návrat

10. dubna 2017 v 21:07 | Amarry |  misenci
Bude konečně klid? Nebo se jednalo pouze o klid před bouří?



9. KAPITOLA - NÁVRAT
O týden později se konal pohřeb. Podle všeho měl Bailee spoustu přátel. Většina lidí se po mně ani nepodívala. Dav v tmavých oděvech vyčkával na parkovišti. Bylo směšné jet na pohřeb autobusem.
Poblíž postávalo jen pár polohobitek. Ostatní netrpělivě přešlapovali u brány.
Na plac přidrkotal starý vehikl. Tipla bych si, že nejlepší léta už měl dávno za sebou.
Přední a zadní dveře se otevřely dokořán. Míšenci se nahrnuli dovnitř, já mezi nimi.
Mlčky jsem se usadila k okýnku. Sedačka vedle mě vrzla.
"Máš tu volno, doufám?" To byl Coulter z nižšího ročníku. Míšenec elfa a člověka. Zářivě se usmíval jako vždy, když mě viděl.
"Jasně," úsměv jsem mu oplatila.
Měla jsem obrovskou radost, že tu byl se mnou. Cenila jsem si ho víc než kohokoli jiného. Jeho pozitivní přístup k životu, jasný názor na věc a loajalita vůči vybraným lidem ho dělaly neobyčejným. Díky němu se člověk cítil dobře.
Jako obvykle jsme se pustili do šílené konverzace. Spolu jsme dokázali mluvit dlouho a o všem.
Cesta uplynula neobvykle rychle. Jakmile jsme vystoupili z autobusu, Coulter se oddělil a přidal ke svým přátelům z ročníku. Nevídali jsme se často kvůli rozličnosti rozvrhů, ale když už jsme se setkali, stálo to za to.

Nad hřbitovem se tyčila obrovská socha anděla s roztaženými křídly. To bylo však jediné, co se dalo považovat za pozoruhodné. Procházeli jsme kolem zničeného kostela s rozbitými okny. Dveře měly prokoplou díru a střecha zarůstala mechem. O oloupané omítce nemluvě.
Když jsme míjeli márnici, podvědomě jsem se otřásla. Vrata někdo svázal rezatým řetězem a za okny plných pavučin prosvítaly rakve se stolem na mrtvoly. Budova se nacházela v podobném stavu jako kostel.
"Co je tohle za hřbitov?"
"Sem pohřbívají všechny míšence."
Nadskočila jsem. Hlas mě vylekal. Otočila jsem se a spatřila vážnou tvář Skellyho.
"Tady mě to děsí."
"Mě taky." Překvapila mě upřímnost v jeho hlase.
Kéž by tu byl Cliry, pomyslela jsem si smutně. Místo toho ležel nemocný ve svém pokoji.
Se všemi ostatními jsme se zastavili u dvou hrobů. Jeden z nich vypadal aspoň trochu udržovaně.
"Chudák Bailee," povzdechla jsem si a pohled mi padl na copatou polohobitku. Plakala. Řasenka se jí na tváři roztekla v černou šmouhu.
Rozhlédla jsem se po osazenstvu. Nikde jsem neviděla Aerica. Polil mě pocit úlevy. To znamená, že se ještě nevrátil do školy. Na druhou stranu jsem neměla ponětí, kde může být, a to mě zneklidňovalo.
"Carli?"
Vzhlédla jsem. To byl Bayou. Nikdy se s nikým moc nebavil. Občas se mnou.
"Hm?"
"Psal mi Cliry. Nemohl se ti dovolat. Aeric se vrátil."
Stáhlo se mi hrdlo strachy. Cliry je na celém internátu s Aericem sám...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama