23. Kapitola - Facka

1. května 2017 v 21:06 | Amarry |  misenci

Jak Carli zareaguje, až potká Gifreho? Poví jí Jett o rodičích? Jak bude probíhat úplňková noc, když Carli do sklepa nesmí?



23. KAPITOLA - FACKA
Otevřela jsem oči. Prudce jsem se posadila. Musela jsem usnout. Po těle mi stékal studený pot. Zlý sen.
Otřásla jsem se a vstala. Bylo po třinácté hodině. Pro dnešek výuka skončila. Většina v tuto chvíli vysedávala u oběda. Neměla jsem hlad. Vytáhla jsem si čisté oblečení a zamířila přes chodbu do koupelny.
Využila jsem toho, že jsem ji měla celou pro sebe. Pustila jsem si v rádiu svoje oblíbené písničky a užívala si odpolední horkou sprchu. Kapky vody smáčely moje unavené rozlámané tělo z předchozí noci. Cítila jsem, jak se uvolňuju a jak všechny starosti aspoň na okamžik mizí.
Vypnula jsem tekoucí vodu a zabalila se do osušky. Voda z mých krátkých vlasů odkapávala na kachličky. Protřela jsem si je několikrát ručníkem. Babička by řekla, že mám na hlavě vrabčí hnízdo, nebo že jsem vrabčák. Blond háro trčelo v ostnech do všech směrů. Nechala jsem to tak.
Oblékla jsem si čisté džíny a tílko. Cítila jsem se svěží a odpočatá.
Zazvonil mobil. Nepodívala jsem se na displej a hovor přijala.
"Jo?"
"Carli?" Hlas zněl povědomě.
"Kdo je to?"
"Skelly."
"Aha." Zavěsila jsem a zastrčila telefon zpátky do kapsy. Podvědomě jsem si prohlédla zápěstí. Kolem obou se vlnil temně fialový náramek.
A to mě vtáhlo zpátky do reality.

Nakonec jsem se přece jen rozhodla něco sníst. Zamířila jsem do jídelny těsně před jejím uzavřením.
"Je mi líto, co se stalo Clirymu."
Sklonila jsem se a pohlédla na copatou polohobitku. "Díky, Marlenne."
Vešla jsem do jídelny právě v okamžiku, kdy Gifre Jabari odnášel prázdný talíř.
"Ty hajzle! Jak jsi mohl?! Proč?!" Nedokázala jsem se ovládat, rozběhla jsem se a vší silou do něho vrazila. Střepy se rozlétly po podlaze. Překvapeně zavrávoral. Zachytil se o stůl.
"Čus Monatová, taky tě rád vidím."
"Ty kreténe!" Vší silou jsem do něho bušila pěstmi. A on se jen smál. Těch pár lidí v jídelně se zarazilo a sledovalo nás.
Jeho smích mě rozzuřil ještě víc. Přála jsem si ublížit mu. Ublížit mu tak, aby trpěl. Když ho moje rány nijak nebolely, přestala jsem.
"Uklidni se, jo? Klídek, Monatová."
Plesk.
Gifre se chytil za tvář. "Tos přehnala," zavrčel.
"A ty snad ne? Jdi do hajzlu!"
Pousmál se. "Dej si pozor na toho svýho kamarádíčka z nižšího ročníku. Aby taky náhodou nepřišel k úhoně."
Plesk.
Nestihl zareagovat. Chytil se i za druhou tvář.
"Pamatuj si jedno. Mám nepřátele, tedy něco znamenám. Jestli máš problém se mnou, řeš ho se mnou. Ne s mými přáteli."
"A když ne?"
"Budeš litovat, že ses někdy Cliryho dotkl."
Otočila jsem se na patě a odkráčela z jídelny ven. Nechala jsem tam všechny stát v němém úžasu. Cítila jsem na sobě jejich pohledy ještě dlouho.

I když jsem umírala hlady, zamířila jsem rovnou ven. Posadila jsem se pod strom a užívala si odpoledního slunce. V krvi mi stále pulzoval adrenalin. Potřebovala jsem se zklidnit.
Kroky. Vzhlédla jsem. K mému překvapení přicházel Jett.
"Co ti chtěla ředitelka?"
"Co ti chtěla vychovatelka?"
Zeptali jsme se ve stejnou chvíli.
"Myslím, že odpověď už znáš," zabručela jsem.
Posadil se vedle mě. "Jo, vlastně jo. Slyšel jsem to všechno. A taky už vím, že se ti nemám stavět do cesty." Pobaveně se zašklebil.
Pokrčila jsem rameny.
Zabořil ruku do kapsy a vytáhl bramboráky zabalené v igelitu. Podal mi je.
"Díky." Vděčně jsem si je vzala a s chutí se do nich pustila.
"Co mi chtěla vychovatelka tedy? Už se mnou nesmíš v noci do sklepa."
"Cože?!"
"No jo... Ale to není to, co bys chtěla slyšet ne? Chceš znát pravdu o svých rodičích, ne o mých problémech tady."
Musela jsem mu dát za pravdu. Pohodlněji jsem se uvelebila a upřela na něho pohled.
Nadechl se a začal: "Znal jsem tvého otce. Byl to on, kdo mě zaklel ve vlkodlaka..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama