25. Kapitola - Odmítnutí

5. května 2017 v 21:57 | Amarry |  misenci
Jett se chová divně a odmítá komunikovat i s Carli, které jako jediné věřil. Co se děje? Skrývá snad i jiná tajemství?



25. KAPITOLA - ODMÍTNUTÍ
Chvíli si mě prohlížel. "To nevím."
"Fajn. Víc nevíš? Kde je táta teď?"
Zavrtěl hlavou. "Už nežije..."
"Cože?" Nemoha jsem uvěřit tomu, co právě řekl.
"Chvíli jsme si dopisovali. Poslední dopis zmiňoval, že po něm jdou. Kdo, to mi neřekl. Ale ujistil mě, že jestli se už neozve, je po smrti. Neozval se..."
Nevěděla jsem, co na to říct. Zírala jsem do trávy. Pohupovala jsem se zpředu dozadu, rukama objímající kolena.
"Nechám tě o tom přemýšlet. Za chvíli budu muset jít..." Kývl směrem ke škole. Pochopila jsem.
"Ne, počkej. Chci jít s tebou." Rychle jsem se vyškrábala na nohy.
Užasle se ohlédl. Fouknul vítr a rozevlál mu vlasy.
"Prosím, Jette," upřela jsem na něho prosebný výraz.
"Ne."
"Ale no tak!" škemrala jsem dál.
"Proč ti tolik jde o to, bejt tam se mnou? Podívej se, co jsem musel, jsem ti řekl. Už nemáš důvod se mnou trávit čas. Vrať se za Clirym. Já si taky půjdu po svým."
Odmítnutí jsem ignorovala. "Jak se mají tvoji rodiče?"
Trhul sebou a probodnul mě pohledem. Poznala jsem, že jsem ťala do živého. Ani jsem nemusela cítit jeho emoce. "Od chvíle, co se to stalo, jsem je neviděl. A nic na tom měnit nehodlám," dodal tvrdě.
"Jo, jasně."
"Jistě." Otočil se a beze slova mi zmizel z dohledu. Už jsem na něho nevolala. Něco ho žralo a snažil se mě odstrčit, ale na to už bylo pozdě. Oblíbila jsem si ho a chtěla jsem vědět víc. Ale musela jsem na něho jinak. Mrkla jsem na mobil. Do jeho proměny zbývaly ještě skoro čtyři hodiny. S potutelným úsměvem jsem zamířila na internát.

"Vždycky to tolik bolí?"

"Jo."

Odpověděl krátce a jasně. Ironie a humor dávno vymizely. Nerozuměla jsem tomu, co se stalo. Ale rozhodla jsem se na to přijít. Pomohl mi. Nehodlala jsem ho nechat jít a nechat to být. Nešlo to.

"Nechceš, abych tě takhle viděla, co?"

Odpověď nepřišla hned. "Nevíš nic. Nech mě. Co jsi chtěla už jsi zjistila, o co ti ještě jde?"

"O tebe."

Záměrně jsem odepsala krátce. Chtěla jsem ho vyprovokovat k reakci. Někde v hloubi duše jsem věděla, že to, co se mi tu snaží vnutit, jsou lži. "Chceš znát pravdu o svých rodičích, ne o mých problémech tady." Tohle mi řekl, než začal vyprávět o mojí rodině.


"O mě? Od chvíle, co jsem vlkodlakem nemám přátele. Nic na tom neměním. Ani ty nejsi výjimka."

"Nestojím o kamarády. Ty svoje už mám. Nenávidíš mě, protože z tebe můj táta udělal něco, čím nechceš bejt?"

Odpověď bleskla během vteřiny. "Ne."
"Ne, ale nenávidím chvíle, jakou byla včerejší noc."

Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Tak přece jen se dostaneme k jádru problému. Neodepsala jsem. Schválně.

"Nechci, abys byla v mojí přítomnosti, když je úplněk. Nevím, co dělám. Neovládám se. Už se to nesmí opakovat. Nechci zase někomu ublížit. Takže říkám, že ne. Ne. A ne. Ať máš v plánu cokoli, se mnou nejdeš. Včera to byl omyl."

Snažil se tu větu schovat mezi ostatní. Ale mně to neuniklo. Zase... Copak on už někdy někomu ublížil? "Zabil jsi už někoho?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama