30. Kapitola - V kleci

23. června 2017 v 18:42 | Amarry |  misenci
30. KAPITOLA - V KLECI
Nechápala jsem, co tím myslí. Chvíli se nic nedělo. Vtom se Jett začal svíjet v křečích.
"Co jste mu udělali?!"
Ozval se řezavý smích.
"Jette? Jette, slyšíš mě?"
Místo odpovědi jsem dostala pohled na jeho bolestnou grimasu. "Carli... Carli, jdi ode mě... Jdi pryč..."
"Co to říkáš? Neproměnil ses. Brzo bude ráno. Ty se nemůžeš měnit!"
S vytím se svíjel v mukách. A já nemohla dělat nic jiného, než přihlížet jeho utrpení.
Muži vně klece si přitáhli židle a posadili se kolem nás. Byli jsme jako v ringu. Pomalu mi to začalo docházet. Pan Black, jako by mi četl myšlenky.
"Jestli chceš žít, budeš ho muset zabít. Když to neuděláš, zabije on tebe, přičemž následně ho zabijeme my. Vyber si. Buď on nebo oba."
Zalapala jsem po dechu. Podvědomě jsem se odsunula od Jetta. Nemůžu. Tohle nemůžu. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. "Jste zrůda!"
"Jsi bystrá. Měla bys vyhrát. Tebe by byla škoda," opáčil pan Black. Přísedící, jichž náhle bylo téměř tucet, se rozchechtali.
Složila jsem hlavu do dlaní. Mé myšlenky rušilo jen vytí měnícího se vlka. Kdo ví, že jsme tady? Ředitelka. Zajímá to někoho? Ne. Může nám někdo pomoci? Sotva. Jaké mám možnosti? Zabít Jetta, nebo se nechat zabít Jettem. To vše před zraky pozorovatelů. Povzdechla jsem si. Tak jo. Nic jiného stejně nezbývá.
"Jette, poslouchej mě! Vnímej mě! Tohle nejsi ty! Ovládni to! Tvoje mysl je dostatečně silná. Vím to. Ty víš, co se stane, když se změníš. Nedělej to. Prosím..." Upírala jsem na něho pohled. Nevracel mi ho. Jeho oči už dávno získaly zářivě žlutou barvu. Rozšířené zornice mě neklidně pozorovaly. Část jeho já tam možná ještě někde byla. Ale velmi slabá a malá. Prohlížel si mě jako kořist. Ne jako rovnocenného parťáka.
"Jette. To jsem já, Carli. Když se teď proměníš úplně, zabiješ nás oba! Protože... protože já ti nedokážu ublížit. Vím, kdo jsi doopravdy. A tohle nezvládnu..."
"Dojemné."
Pan Black se sklenkou vína v ruce se spokojeně usmíval a pozoroval dění uvnitř klece s ironickým úšklebkem.
Jett mě nevnímal. Při mém dalším nádechu tiše zavrčel a ohrnul pysky. Už nebylo cesty zpět. Změnil se. Já byla kořist, on lovec.
"A čím se mám bránit?" vykřikla jsem zoufale.
"Ovšem, hoďte jí něco."
V tu chvíli přišla vysoká štíhlá žena s černými dlouhými vlasy. Pohled jí padl na dění v kleci. Sklenice na podnose, které nesla, se otřásly a jemně zacinkaly.
"Ale no tak, miláčku, snad nejsi rozhozená, že ne?" ze sladkého tónu pana Blacka zazněla letmá výhružka.
Jettova matka sklopila zrak a zavrtěla hlavou. Pohled však úplně neodtrhla. Vyděšeně pozorovala svého syna a mě. Mě, kořist. Kořist, která ho celou tu dobu chránila.
"Miláčku, podej tý holce hůl."
Vysoká černovláska přikývla, odložila podnos na prázdnou židli a odhopkala pryč. Během chvíle se přiblížila ke mně a podala mi dřevěnou vycházkovou hůl se zahnutou rukojetí a kovovou špičkou na konci. Leskla se.
"Konec jsem nechal speciálně upravit. Je stříbrnej," spiklenecky na mě mrknul.
Nejistě jsem si hůl vzala. V tu chvíli se Jett vztyčil na zadní a rozběhl se s vyceněnými tesáky na mě. Unikl mi výkřik, který pobavil většinu obecenstva a Jetta rozzuřil. Hůl mi klouzala. Krev z mých dlaní stále tekla. Černý vlkodlak ji cítil. Zastavil se a nasával. Chvěla jsem se strachy. Ještě pevněji jsem sevřela tyč a semkla víčka k sobě. Po tváři se mi koulely slzy. Nedokázala jsem je zastavit. Roztřeseně jsem o krok ucouvla a narazila zády do mříží. Studily jako led. Stihla jsem ještě postřehnout, že i ony jsou stříbrné.
"Jette, ne..." ucedila jsem si pro sebe.
Postupoval proti mně, sliny mu odkapávaly od tlamy a já poprvé uviděla jeho druhé já. Ne jako v kleci, kdy jsem byla na druhé straně. Ale jako oběť, kdy jsem byla uvnitř s ním.
Napjal se a připravil se ke skoku. Já se napřáhla a zahnutým koncem hole ho trefila do hrudi. Zarazila jsem mu hůl doprostřed trupu. Zakňučel a spadl. Unikl mi přidušený vzlyk. "Jette..."
Vstal. Rozzuřila jsem ho k nepříčetnosti. Muži za mřížemi povzbuzovali chvílemi mě, chvílemi jeho. Přeběhla jsem na druhou stranu klece. Z jeho vrčení mi šel mráz po zádech. Pozoroval mě těma svítivýma baterkama a blížil se.
Hlavou mi prolétla jediná myšlenka. Budu ho muset zabít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rainorchid rainorchid | Web | 25. června 2017 v 23:13 | Reagovat

Ó, pekne... na čo som to natrafila? :D

2 Amarry Amarry | 26. června 2017 v 8:36 | Reagovat

[1]: To se právě ukáže až s nějakým koncem. Do té doby těžko říct 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama