Když váš majetek není váš...

12. června 2017 v 20:16 | Amarry |  uvazuju
Jak to dopadá, když majetek, který vlastníte, který jste si zakoupili, který skladujete, který opečováváte a zacházíte s ním s nejlepšími úmysly, není váš? O tom bych se ráda rozepsala v dnešním článku. Je to situace z mého každodenního života. Ať bude text vyznívat jakkoli, nechci, aby mě čtenáři litovali, nechci, abych pro to byla souzena. V první řadě bych ráda poukázala na to, jak je důležité pěstovat důvěru mezi lidmi, zvláště, jedná-li se o rodinné příslušníky.




Jsem člověk třídící odpad celkem pečlivě, peru prádlo jednou za pár týdnů, kdy se mi podaří naplnit celou pračku. A proč zrovna takhle? No, preferuji přírodní prací prášky, nechci nosit něco, co by dráždilo mou pokožku a vůbec, všechno nám to odtéká do pitné vody, následkem čehož je v ní ještě více chlóru a kdo ví čeho, aby byla znovu pitná. A jak už asi někteří vědí, jsem vášnivá minimalistka. Můj majetek nečítá mnoho. Říkáte si, jak to souvisí? Vysvětlím.

Ví-li rodina a přátelé, že se tímto zabývám a žiju tímto životem, očekávala bych od nich respekt k mojí osobě. Minimálně takový, jaký poskytuji já jim. Totiž tolerovat koníčky, životní styl, vyznání, způsob stravování a tak podobně. Zejména, jde-li o dospělého jedince chystajícího se co nejdříve vyletět z rodného hnízda. Ovšem důvěra a respekt mohou být nadstandartem, který si někteří dovolit nemohou. Například já.

Je mi devatenáct. Do soukromí lidí kolem mě zásadně nelezu, pokud k tomu nedostanu podnět z druhé strany, nebo pokud k tomu nejsem vyzvána například prosbou. Moje rodina ovšem tento pocit nesdílí. Proto, když se vrátím po delší době domů, nacházím svůj pečlivě tříděný odpad nasypaný ve smíšeném odpadu v popelnici, moje ekologicky prané oblečení na kupičce složené a smrdící chemickou srajdou, věci ve skříní přerovnané. Můžu se vztekat, vysvětlovat, vřeštět. Je to k ničemu.

Kromě mého odtajněného příběhu mám ještě otázku. Proč? Co podle vás vede rodiče k takovýmhle činům? Je to vůbec legální lozit ostatním lidem do majetku? Vezmeme-li v potaz, že se to děje i mladším dětem (mně se to děje od dětství), jak vzniká vztah postavený na důvěře mezi rodiči a dětmi? Nevzniká. Jak v dalším životě dítě může očekávat respekt od lidí kolem sebe, když ho nemá ani od vlastní rodiny?

Já osobně jsem si to uvědomila. Netrpím pocity méněcennosti, ale trpím pocity nedůvěry. Mohu se bavit s kdekým, lidi mě zajímají, nedokážu jim však věřit. Uvěřím až za velmi dlouhou dobu. Ale o mě nejde. Já se s tím srovnávám, jsem naštvaná, ale relativně zvládám. Otázka zní, jak se mají bránit menší děti? Co mají dělat malé děti, za které rodiče stále zodpovídají a ještě pár let zodpovídat budou? Jaký je váš názor na respekt, důvěru a úctu mezi členy rodiny?

P. S. Pro případy jako já doporučuju visací zámky ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama