31. Kapitola - Stříbro

1. července 2017 v 16:27 | Amarry |  misenci
31. KAPITOLA - STŘÍBRO
Uběhlo sotva pár vteřin a Jett po mně znovu skočil. Tentokrát očekával úder a chytře se vyhnul. Opřel se o mě mohutnýma tlapama. Ostré drápy se mi zaryly do ramen a přitiskly mě ke mřížím.
Vykřikla jsem. Leknutím i strachy.
"Rozsápej ji! Sežer ji!"
"Zab ho! Dělej, probodni ho!" Muži nadšeně výskali a povykovali. Opíjeli se alkoholem, jenž jim nosila paní Blacková.
Ve chvíli, kdy se ostré zuby s vrčením přiblížily k mojí tváři, Jett zakňučel a odskočil ode mě. Znovu jsem si připravila hůl. Nevěděla jsem, co se stalo.
Jednu chvíli vypadal jako štěně. Kňučel. Udělala jsem krok k němu. Zavrčel. Kulhal a pohlížel na mříže.
Stála jsem nehnutě a čekala. Nic neudělal. Už po mně nešel.
"Dělej, zab ho!"
"Chceme boj a krev!" Opilci vrhali sklenice na zem. Střepy dolétly až k mým nohám.
Ani jsem se nepohnula. Pokud Jett neútočil, nehodlala jsem mu ubližovat. Místo toho jsem přemýšlela, jak ho odsud dostanu. Jak odsud dostanu nás oba.
Vyrušil mě řev. Děsivý. Zaryl se mi hluboko až do morku kostí. Trvalo mi, než jsem zjistila, co to bylo.
Jett se choulil v klubku. Chvěl se, hruď se rychle zdvihala a zase klesala.
Co se stalo? Přešla jsem k němu. Upřel na mě pohled. Už ne zářivé lucerny. Tohle byly jeho oči. Měnil se zpátky. Proč? Jak je to možné?
Pak jsem to uviděla. Z boku mu trčel nůž. Z rány krev netekla, ale to byla jen otázka času. Vyděsilo mě něco jiného. Stříbrná čepel. Ale kdo to...
Ze židle se ozval opilecký smích. Spolu s ním zazněl ženský jekot. Mně nepatřil. "Je ... haha ... stříbrná. Když ji vyndáš ... haha ... vykrvácí. Když tam zůstane ... haha ... zabije ho působení stříbra ... haha."
Měl pravdu. Ach, Jette...
"Jette, ne!" Zírala jsem na ránu. Hlavou se mi honily možnosti. Nedokázala jsem se rozhodnout. Otírala jsem si zpocené dlaně do džínů. Jett se vedle mě třásl. Do nosu mě uhodil pach krve. Protékala kolem ostří.
Přes kapsu jsem nahmátla hrbol. Vytáhla jsem předmět z kapsy. Byl to smotaný měděný drát. Ještě z dob, kdy jsme se s Clirym podíleli na výrobě jeho vynálezů. Hlavou mi bleskl nápad.
Jett měl svou lidskou podobu. V trenkách se klepal na zemi u mých nohou.
"Neumřeš! Vydrž to, Jette. Slibuju, že neumřeš!" pevně jsem mu stiskla rameno a přemístila se k pravému boku. Byl celý od krve. Rudá tekutina odkapávala na podlahu.
"Bude to bolet," varovala jsem ho. Ale nevnímal mě.
Vytrhla jsem nůž z rány. Vyvalila se krev. Smáčela mi nohavice džínů. Rána se vůbec nezačala hojit. Stříbro uzdravovací proces potlačilo.
Vzala jsem drát a propíchla jím kůži. Jett sykl. Přimáčkla jsem k sobě rozšklebené maso a pokračovala v šití. Krev protékala jen zřídka. Asi jako když se člověk škrábne.
Mladík u mých nohou mě nevnímal. Apaticky zíral do temnoty. Při každém vpichu sebou škubnul. Už ani nesténal. Cítila jsem jeho emoce, jeho bolest, jeho apatii. Děsilo mě to. Cítila jsem totéž co on, ale nedokázala jsem mu pomoci. Ne od bolesti. ne od emocí.

Konečně hotovo.
"Co to děláš?!" Hlas pana Blacka mě vyrušil.
"Nedostanete ho! To nikdy!"
Jettův otec se ušklíbl. Udělal opilecký krok. Nakonec se dopotácel až ke mřížím. Zírali jsme na sebe ze vzdálenosti několika centimetrů. Páchlo mu z úst.
Jeho škleb se zvětšil. "Tvůj otec říkal totéž, když ho chránil. A jak skončil."
"Co jste provedl mému otci?"
"Řekněme, že skončil tam, kam vždycky patřil. V pekle!"
Do očí se mi draly slzy, ale zahnala jsem je. Musela jsem být silná. Kvůli sobě, kvůli Jettovi i kvůli ostatním. Spoléhali na nás. Promluvit jsem nedokázala. Na to se mi příliš třásla brada. Oplácela jsem mu pohled. Tvrdý a nelítostný.
"A co myslíš, že bude dál?" Pan Black si mě prohlížel vážným pohledem. Držel se mříží a pohupoval se ze strany na stranu.
"Tohle!"
Třetí hlas vstoupil do debaty. Ozval se tupý úder a pan Black se skácel k zemi oči v sloup. Paní Blacková svírala ještě neotevřenou lahev drahého pití. Z výstřihu vylovila klíč. Byla půvabná, ale zblízka jsem si všimla šedin a vrásek. Agresivita a nátlak jejího muže se na ní podepsaly.
"Nemohu nechat svého syna zemřít! Běžte!" odemkla vrata dokořán.
Popadla jsem Jetta a pomohla mu na nohy. pravačku jsem mu přimáčkla k ráně.
"Nesmí to prasknout! Opatrně!"
Podepřela jsem ho a sunuli jsme se ven. Když jsme míjeli paní Blackovou, Jett se zastavil: "Matko..." Pomalu přikývl. Aniž by čekal na odpověď, zavěsil se do mé paže a pokračoval za mojí pomoci v cestě.
"Dveře vpravo. Pak po schodech ven."
Ženský hlas za námi utichl a my se ponořili do tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama