Chtěla mě vůbec?

25. července 2017 v 10:08 | Amarry |  Z duše Amarryny
Často se zamýšlím nad svým vztahem s mámou. Nepamatuju si dobu, kdy bych se snad z její přítomnosti těšila. Nikdy jsem to však nikomu neřekla. Dostala bych dva typy odpovědí. Buď: "Do toho dorosteš, vždyť je to tvoje máma a má tě ráda." Nebo: "Zkus se změnit. Pak se to zlepší." K mojí nelibosti jsem zkusila všechno. Změnit sebe, změnit přístup. Ale nic se nezměnilo.


S mámou nevycházím už od dětství. Tedy od chvíle, co se mi začaly tvořit vzpomínky. Což jsou nějaké tři čtyři roky mého života. Když se dívám na staré fotografie, krom chvíle kdy sedím nad narozeninovým dortem, se máma nikde nesměje. Naposledy se smála na svatebních fotografiích nebo s přáteli o Silvestru nad skleničkou. Se mnou na fotografii nikdy. Buď se mračí, nebo se tváří otráveně popřípadě nepřítomně. A vzhledem k tomu, že jde o fotografie z výletu, kde jsme i s taťkou, přijde mi to zvláštní.

Dlouhou dobu jsem to nechala být. Ovšem poslední dobou mi to vrtá hlavou víc a víc. Poznávám rodiny svých přátel a svého přítele. Vztah jejich matek je úplně jiný. Společně se smějí, povídají si a dokonce se spolu dívají na filmy.

Moje máma se mnou nikdy na nic nekoukala. Ani na pohádky, když jsem byla malá, ani na filmy, když jsem byla větší, ani na dokumenty, když jsem dospěla. Na pohádky se mnou vždycky koukal táta, když jsem ráno vstávala mezi pátou šestou a on přišel z noční. On pak u pohádek usnul a já spokojeně koukala dál.

Dárek, který by se týkal nějakého mého koníčku vždy vybíral táta. Přičemž knížku jsem naposledy dostala, když jsem byla malá - asi tak ve druhé, třetí třídě. Takovou tu o medvědech s různými příběhy. Knihy jsem si zčaa kupovat sama od páté třídy, což trvá dosud. Podle mámy jsou knížky zbytečnost.

Pamatuju si, že na mě často křičela. Což je zvláštní, protože mi párkrát řekla, že jsem byla moc hodné dítě. Kam mě posadila, tam mě za hodinu zase našla. Tak proč si pamatuju jak na mě pořád křičí? Když jsem byla starší, asi na druhém stupni základky, často mi nadávala i sprostě. Slova tady publikovat nebudu. Nehodí se to.

Pamatuju si, že mě nikdy nepouštěla ven. Venku jsem mohla svobodně běhat do chvíle, než jsem nastoupila do první třídy. Do té doby jsem trávila každý den venku na hřišti. A pak už jen o víkendech a prázdninách. Za celou základní školu jsem nikdy nebyla venku s přáteli. Nikdy jsem u nikoho nesměla přespat a nikdo nesměl přespat u nás. Na návštěvu ke mně mohla jen jedna kamarádka, ale jen na chvíli. Ta však časem jezdit přestala, protože ji máma neměla ráda, asi jako většinu mých přátel. Když u nás byli, neustále je upozorňovala, aby toho moc nesnědli, moc dlouho se nesprchovali a vůbec, aby radši nic nedělali, protože by pak měla práci navíc. A tak v současné době neví máma nic o mých přátelích, nikdo k nám nejezdí, já jezdím za nimi, nebo se scházíme venku. Když jsem se mámě snažila vyprávět o svých přátelích, okamžitě je odsoudila, pomluvila a tím konverzace skončila.

Taky jsem nikdy nedostala kapesné. Za celý svůj život ani jednou. Vždycky, když jsem se jí na to ptala, odpověděla mi, že ho k ničemu nepotřebuju. Až budu něco chtít, že mi to koupí. Asi od páté třídy jsem dostávala kapesné od babičky. Uklízela jsem u ní, pomáhala jí s koupáním. Nic jsme za to nechtěla, ale babička mi peníze i tak chtěla dát. Takže jsem měla peníze aspoň od ní. V té době jsem si tedy za "svoje" penízem mohla koupit, co jsem chtěla. Tehdy se prohloubila moje koňská mánie a já se přihlásila do Pony Clubu. Kupovala jsem si hodně koňských knih. To mě pak přešlo a peníze jsem si šetřila v kasičce.

Ke konci základky jsem měla problémy se štítnou žlázou, které jsem úspěšně před rokem a půl eliminovala. Nicméně následkem toho jsem přibyla na váze. Mohlo mi být tak čtrnáct. V rodině to nikdo nekomentoval. Až na mámu. Oznámila mi, že jsem tlustá. Pak mi vyčítala každé jídlo, co jsem snědla. Nakonec mi pomohla babička, která mě podporovala v každodenním běhání a ve správné stravě. Díky ní jsem se dostala na správnou hmotnost.

V době mojí kulatosti mě ve škole šikanovala skupina holek - typických "modelek". Po škole o mně kolovaly fámy, holky mě vydíraly o peníze a děly se celkově ošklivé věci. Vedení školy to neřešilo, zastala se mě jen moje nejlepší kamarádka, díky níž jsem to překonala - za to jsem jí moc vděčná. Když jsem se o tom zmiňovala doma, máma na to nijak nereagovala. A to i přesto, že jedna z těch holek přišla k nám domů zazvonit s hnusným vzkazem. Máma mi jen tehdy řekla: "To jsou ale pipiny." A tím konverzace skončila.

Od střední jsem se od matky odloučila natolik, že se s ní téměř nebavím. Distanocovala jsem se natolik, že si sama peru, vařím, někdy i nakupuju. Nic jí neříkám. Její přítomnost mě frustruje. Neustále do mě rýpe, vysmívá se mi, nerespektuje moje soukromí a nesnaží se mě pochopit, moje koníčky jsou pro ni stupidita. (Ano správně, ona žádné nemá.) Její negativita se do mě pomalu vnořuje a já kolikrát nevím, co s tím. Čekám na opravnou maturitní zkošku. Potom si konečně budu moct najít práci odejít. Dosud jsem na ní bohužel závislá finančně a tím pádem i emočně, protože pokud si ji aspoň trochu nepustím pod kůži, nedostanu peníze ani na autobus.

Samozřejmě si můžu říct o nějaké peníze taťkovi, ale ten je, mám pocit, znaven prací i domácími poměry a tak je celý den schovaný ve své dílně. Což plně chápu a podporuju ho v tom. Protože kdyby neměl svoje místo, kde si může dát pivko, zakouřit si a popřemýšlet, asi by se doma zbláznil. Poslední dobou se o mě taky trochu víc zajímá druhá babička. Tý jsem taky po tolika letech lehce nastínila, co se u nás doma děje. I ta se mě snaží podporovat a dala mi nějaké kapesné. Moc si toho cením a jsem ráda, že je s dědou mám. Nabídli mi, že u nich můžu bydlet, ale v tom se zdráhám, protože mám pocit, že ani to by moc nefungovalo. Babička je moc hodná, ale je to generál a přes to nejede vlak :)

Za zvláštní odstavec stojí zmínka o jejích fyzických hysterických záchvatech vůči mně. Pamatuju si, že jsem jen koukala na televizi, bavili jsme se o jídle, já jí řekla, že nemám hlad - a asi to vyznělo nějak zle, nevím. Ale vyřítila se na mě s řevem s lopatkou na zametání, kterou zrovna držela v ruce, sprostě mi nadávala do všech jmen a mlátila mě s ní po hlavě. Teda chtěla. Já se kryla v klubku s rukou nad hlavou. Když skončila, lopatka byla rozmlácená a mně z lokte tekla tenká stružka krve. Naopak několikrát mě nechtěla pustit z domu, když jsem šla navštívit babičku. Postavila se mezi dveře a brutálně do mě strkala, jakmile jsem se snažila projít. Totéž se týkalo i ledničky. Když jsem si chtěla vzít jogurt před obědem, naběhla před ledničku a odmítala mě pustit dovnitř. Když jsem ji odstrčila, vrazila mi facku. Občas se stalo, že mě pořád pošťuchovala, něčím mě pleskala po zadku. A když jsem ji pak už asi po desáté řekla, ať toho nechá, neposlechla. Takže jsem byla sprostá. Kopla do mě. Na to jsem se sebrala a odešla jsem z domu. Táta se o všem vždy dozví v přesně obrácené formě a nakonec situace vyplyne tak, že já jsem mlátila a urážela mámu. Škoda mluvit.

Vrátím-li se tedy k "opatřením", která na mě moje matka uplatňovala, člověk by snad i řekl, že jsem nějaký výtržník a chuligán. No, nejsem. A nikdy jsem nebyla. A tak stále přemýšlím, proč? Nedokážu na to přijít. Zeptat se mámy je zbytečné. V tu chvíli by se div nerozmázla po podlaze, aby to nějak okecala.


Proč si mě teda pořizovala? Kvůli tátovi? Kvůli nátlaku okolí? Z toho důvodu se děcka nepořizujou. Děcko má mít ten, kdo ho opravdu chce, bude se mu věnovat, jak jen to půjde. Jakmile je v tom rozhodnutí nějaké "ale", ať si to ještě nechaj projít hlavou. Dítě není na dvě hodiny denně. Několik prvních let to je na každou vteřinu života. Došlo tohle mojí mámě?

Říkám si jen: "Chtěla mě někdy vůbec?"

P. S. Pokud jste se dostali nakonec tohoto článku, gratuluju vám a zároveň se omlouvám, že jsem svoje chmury přehodila na vás. Ale vzhledem k tomu, že nejsem obvykle nijak výřečná, psaní mi vždycky pomůže. A je tomu stejně i teď. Děkuji za přečtení a přeju všem pěknej den :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 25. července 2017 v 10:16 | Reagovat

Mám to s mámou podobně :'(

2 Amarry Amarry | Web | 26. července 2017 v 8:16 | Reagovat

[1]: A máš i jiné členy rodiny, kteří by tě podpořili? Protože jinak naprosto chápu, že to musí být náročné.

3 Kattie_Sweetie Kattie_Sweetie | Web | 26. července 2017 v 19:03 | Reagovat

Ahoj nemáš záujem si pozrieť môj blog ? Ak áno tak si pozri môj nový článok

4 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 28. července 2017 v 20:47 | Reagovat

Žiaľ niektorí ľudia nikdy nemali mať deti ale čosi ich donútilo. Či už nátlak okolia alebo chvíľkové pobláznenie. Tých motívov môže byť viac.
No sú to chudáci, mentálny mrzáci, ktorí nedokázali prijať zodpovednosť za svoje činy.
Si ďaleko lepšia ako tvoja mati... Drž sa a urob opravný aby si bola konečne šťastná 😊 veľa šťastia

5 Amarry Amarry | Web | 29. července 2017 v 15:55 | Reagovat

[4]: Hezky řečeno, mockrát děkuju za podporu. Na svém štěstí se snažím pracovat každým dnem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama